KOVÁŘ A SMRT (II.)

Ves vzbouřila se veškerá,

neb přišla do ní cholera.

Zuřila lítá válka kdes,

cholera za ní šla jak pes;

cholera za ní šla jak chrt

a za cholerou – kmotra Smrt.

I žili v strachu závrati.

Nepřestal zvonek cinkati

na úzké, sešlé zvonici

v pohorské, chudé vesnici.

Ba, v každé chatě zvlhla líc

a hrobů rostlo víc a víc

na malém, veském hřbitůvku,

tom věčna úzkém ostrůvku.

Byl hřbitov brzy hrobů pln

a příboj těchto ztuhlých vln

zeď nestačila pojmouti;

juž plno každé zákoutí,

ba chudé hroby jako v let

div stačil hrobař zaházet;

zhas’ kantor, farář v zápětí

úřadu stal se obětí,

juž prázdná byla skoro ves

a všady ticho, všady děs,

jen kovář ve kovárny stínu

nad černou schýlen kovadlinu

v kov třískal včera jako dnes.