KOVÁŘ A SMRT (III.)

Kováři přešel všechen smích.

Že měch mu posud neutich

a kladiva spád že hřměl dál,

tím bylo, že se kovář bál

a srdce svého smutný cit

chtěl práce ruchem přehlušit.

V hlas měchu šeptal pod sebe:

„Dnes, zítra dojde na tebe!“

Ba často neměl odvahu,

se podívati ku práhu,

spíš zahleděl se v ohně blesk

a znova perlíku zněl třesk.

Vymřelou skoro vesnicí

ty rány zněly dunící,

že mnohý, starý výminkář

jda kolem odvrátil svou tvář,

se pokřižoval u těch míst

a vida oknem šlehat plam,

byl v hlubinách své duše jist,

že buší tam juž ďábel sám.