KOVÁŘ A SMRT (IV.)

Byl večer. Stínů rostl dav

a kovář posud čil a zdráv.

Chtěl odhoditi perlík již

a protáhnout svých údů tíž,

v tom na záspi, aj, kroky slyš!

Jak táh’ by tichý větru van,

kovárny dvéře do kořán,

však bez ruchu a matně v nich

stín příšerný se chvatně mih’.

Jak ve výhni to zhasínalo,

tu kováři se náhle zdálo,

že o Dušičkách v svíček záři

týž patron visí na oltáři,

na místo očí díry v tváři, –

na místo noh a rukou hnát!

Krev cítil v tváři a zas chlad

a než moh’ sebe ovládat,

za stínem hodil perlíkem.

I zaduněla v hloubi zem,

pad’ perlík jako boží hrom,

cos chruplo děsně v mžiku tom

a bledý stín ten v zášeří

se zakomíhal u dveří.

Neb perlík slít jak blesku kmit.

stín, kostlivec byl v půdu vbit.

Trh’ sebou dvakrát, matně jen

a kovárnou táh’ slabý sten,

jak zimní vítr, s topoly

když bezlistými zápolí,

a jizbou puch táh’ mrtvoly...

Žár výhně zatím zcela zhas’

a kovář, ač se posud třás’,

rozsvítil chvatně kahanec.

Aj, před ním stál pan kostlivec!

Tíž perlíku měl na noze

a škubal sebou uboze.

Jak přelud velký, nadlidský;

leč jak se vyprostiti chtěl,

v bezmasé tváři výraz měl

tak bizarrní a komický,

že kováři se v okamih

hlas pošklebku ve hrudi zdvih’.

Stál před ním, v tvář mu klidně zřel,

oba si boky podepřel

a všecken strach i hrůzu z hrobu

a všecken vztek a všecku zlobu,

jíž ode dávna na Smrt vřel,

v jízlivém smíchu ze všech sil

kostrounu ve tvář vychrlil: