KOVÁŘ A SMRT (IX.)

Tak plesali rok a den celý,

když přišla noc, to nevěděli,

že vzplál den svitem růžovým,

že poledne, to jedno jim.

Šly davy davům v zápětí.

To polibků a objetí!

Juž celý svět se opíjí

v nesmírné plesu orgii,

jež bude věčně trvati,

již nikdo více nezkrátí.

„Mám korunu, je pro vždy moje!

Kdo urve mi ji?“ jásal král.

„Bez bázně v proud se vrhnu boje,

kdo zabí mne?“ se rytíř smál.

„Můj věhlas pro vždy klášter řídí!“

děl převor, laloch pohladiv.

„O desátky nás neošidí!“

na zemana tu zeman kýv’.

„Ach věčně!“ milující vzdychli

a na zvlněných ňadrech ztichli,

„teď teprv láska věčná jest

a člověk pravým synem hvězd!“

„Smrt výpočty mé nezhatí!“

děl hvězdář v blaha závrati.

„Své dílo skončím bezpečně!“

zajásal básník povděčně.

Ó blaho, rozkoši, ó štěstí

ted’ na světě, zem rájem jesti!

A nový ruch a nový zpěv

a nová v číších hroznů krev

a nový tanec, nový rej,

ó bájná plesu epopej!

Je všeho hoj a všady hej,

zni, bubne, troubo, vyhrávej!

Smrt jata jest a chycena

a síla její zdrcena.

A kovář Ivan, čacký rek,

jak ukázat mu lidstva vděk,

on zaslouží být světa král!

Však Ivan se jen usmíval,

těch plesů slyše ozvěny,

stál o svůj perlík opřený

a statně pil a statně jed’,

tím blažený, že celý svět

zlých zbaven starostí a běd,

jak zázrakem v ráj boží zkvet,

sem pod jeho se hrušku slet’.