KOVÁŘ A SMRT (VII.)

Vsí roznesla se brzy zvěst,

že kovářem Smrt jata jest,

na hrušce staré svázaná,

že visela až do rána.

Strach před cholerou změněn v ples

a táhnula sem celá ves.

Lid kovář vítal v hlučném smíchu

se protahuje na kožichu.

Jak na trůně král on tu dlel,

svůj perlík město žezla měl.

A přišly v hrůze čumíce

nejdříve děti z vesnice,

jen udiveně, z povzdálí

na tetku Smrt se dívaly.

Pak starší přišli, všecko civí

na kostrouna a zle se diví.

A němý úžas v radost tál,

vyprávět kovář neustal.

A létla pověst dál a dál...

V smích brzy zazněl povyk dud,

vyvalil krčmář plný sud

a v notných doušcích kořalky

si vesničané připíjeli,

že upoutanou Smrt zde měli.

A pověst létla do dálky.