KOVÁŘ A SMRT (VIII.)
A brzy vřel tím celý kraj
a veselím zněl luh i háj.
Sem sjížděli se se všech stran,
že nestačila kolej cest,
z všech blízkých vsí i dálných měst.
Nad hruškou brzy rozpjat stan,
kol rostly stanů tábory,
sem přišli s věnci, s fábory
a smích zněl v různé hovory.
Ves nestačila pojmout dav,
jenž v miliony rostl hlav,
bylť zastoupen tu každý stav.
Dnem celým, nocí do dáli
třesk bubnů zněl i píšťaly,
křepčili všickni, jásali,
jak bratři se tu vítali,
klobouky, šátky lítaly!...
V ráz šumař v taneční síň louku
mládeži chutě upravil,
myslivec s pérem na klobouku,
poustevník sem se dostavil,
před tváří Smrti, jak tu stáli,
se líbali a objímali.
A přišli moudří, přišli hlupci,
a přišli plavci, přišli kupci,
a přišel zeman, přišel mnich,
i bakalář vstal od svých knih,
a přišel žoldák světem štvaný
a přišel cikán uondaný
a přišel lokaj premovaný,
a davy rostly z každé strany,
zde z každého se sešli směru,
tož od jihu i od severu.
Pak přišla země knížata
a baroni a hrabata
a prebendáři, prelati
a biskupové, opati,
na jatou Smrt se dívati
a v středu panstva, kde se vzal,
tu vzal se, jeho Milost král
a v posled papež tu zvěst slyšel,
pod vějíři z per pštrosích přišel.
Tu krasavice zemí všech!
a byl tu ruch a shon a spěch,
ves proměněna v málo dnech.
A davy rostly v příboj stálý,
kol jaté Smrti tancovaly
a v noci velké ohně plály
jak rudé moře kol a kol.
Ples zavládnul, kde dříve bol.
Kol plálo zlato, hořel nach
a zmizel děs a zmizel strach,
a mísy, číše cinkaly,
ostruhy, meče břinkaly,
zřel kostek chřest a dívčí smích,
vřel davů vír, plál panstva pych.
U vchodu stanu kovář stál,
na každého se hlasně smál,
svůj perlík rád všem ukazoval,
jak chytil Smrt, všem vypravoval.
A brzy ne juž v kožichu,
leč v zlatohlavu přepychu
na šíji zlatý řetěz měl,
pod nímž háv purpurem se tměl
a statně jed’ a statně pil
a kvasil denně ze všech sil.
A když tak vůkol šťastný hled’,
tu zdálo se mu, celý svět
že zapomněl svých dávných běd
a samou slastí ráje zkvet,
se sem pod jeho se hrušku slet’.