KOVÁŘ A SMRT (X.)

Zas byla noc, ves hlahol ztich’,

kraj po hlučných zdřim’ orgiích,

i v stínech zmlk’ juž dívčí smích,

ve žhavých stlumen polibcích.

Jen leckde matný oheň plál.

U stanu kovář stráží stál,

na Smrt se díval ke stromu,

tu stráž nesvěřil nikomu.

Kraj bezhvězdnou se nocí tměl

a kovář líně v dálku zřel,

se stromu svítil hnátů běl...

V tom polem světlý stín se chvěl.

Zda měsíc strhnuv mračen clonu

se vyhoup’ mlhy nad záclonu?

Ne, to byl velký, bílý stín,

vstal náhle noci ze hlubin

a ze sna jak si šuměl les,

se k němu tichou hudbou nes’.

Stál náhle před ním – slabý ruch,

jak střela proletí-li vzduch.

Stál před ním světlý, obrovitý,

svět v jeho plášti dřímal skrytý

a kovář cítil – to je Bůh.