KOVÁŘ A SMRT (XI.)

A stín se sklonil k němu již

a kovář zvedl hlavu výš

a slyšel z hloubi ňader hlas

tak hluboký jak hromu ráz,

jak výčitkou se chvěl a třás’:

„Kováři, Smrt juž propustiž!“

Však Ivan hned se nepoděsil

a lhostejně zas hlavu svěsil,

řka: „Nač chceš žíti, co jsi nesil?

Ne, marné jsou tvé všecky prosby,

Smrt chycena – tu nepustím,

své užij, chceš-li, všecky hrozby,

tvé výstrahy, vše jest mi dým.

Já lidstva chytil nepřítele,

jej držím a to pravím směle,

nač namáhat se chceš tu déle?

Vše marno! – Co mi říkat chceš?

Smrt v hrsti mám, jsem bohem též!

Co můžeš začít? Světa běhu

směr dávej, jak je libo tobě,

já tvého psa chyt’, zde jej střehu,

víc nepodáví lidstvo v zlobě.

Zde visí mojí na hrušce!

Nech spát mne na mé podušce;

věř, světu při tom líp se daří,

než Smrt když s Bohem hospodaří!“