KOVÁŘ A SMRT (XII.)

Stín pravil: „Světa celý řád

mi, kováři, chceš z kořen rvát;

viz, v divoké jak orgii

se celé lidstvo opíjí,

zde semeniště neřestí

a zmaru, zla a neštěstí,

kam dojde to v zlém šílení?“

A kovář v odvet nelení:

„Juž dovol, že ti odpor kladu,

však běží tady o zásadu:

ty musíš přiznat se mi hned,

že zařídil jsi špatně svět,

jej stvořiv tůní zla i běd,

Smrt cílem dav mu naposled.

Já hájím život proti tobě,

když vybavit Smrt z vazby chceš,

a toho ty mi nepopřeš,

že kořen žití leží v hrobě.

Proč nasadil jsi v zralý plod

hned vedle nachu červa hlod?

Proč v barev pestrých záření

květ v kalichu má zmaření?

Proč za poslední všeho cíl

kostrouna toho’s položil?

Hle, to je špatné, to je zlem!

Buď svůj řád světa zpátky vem,

stvoř jiný, mnohem lepší tvar,

kde nevládlo by zlo a zmar,

starého škváry vrhni v žár,

ať z ohně nový zazáří,

skuj nový, Bože, kováři!

Či lépe ráj svůj s plesy všemi

snes’ v lásce svojí lidem k zemi,

však jinak dím ti: Vím co vím,

Smrt s hrušky dolů nepustím!“

A na to stín: „Tě klame cit,

Smrt musí jako život být

a umírat, když patříš k jádru,

je zrovna totéž jako žít!“

Sáh’ kovář v smíchu k svému ňádru,

kde měchuřina na knoflíku

s tabákem houpala se, v mžiku

si nacpal lulku, dvakrát baf

a pravil: „Chorý není zdráv

a tomu, který v hrobě hnije,

snad nenamluvíš přec, že žije?

Dí v samém písmě kazatel,

nad chcíplého lva živý pes

že lepší – prosím, abys šel,

já nezdřiml si ještě dnes.

Spor světa, hleď, ať juž si zléčíš,

že dobrem Smrt, mne nepřesvědčíš!

Já viděl děcko, poupě svěží,

na matku se jak jitro smálo

a druhého dne mrtvo leží,

proč přál’s mu života tak málo?

Proč jedním rázem radost všech

obrátit nechal’s v pláč a vzdech?

Já viděl lovce, na svém oři

si vyjel ráno v šírý hvozd,

byl jeho život vzácný skvost

mladičké choti, dítkám třem,

a dřív než západ v nachu hoří,

juž lovec mrtev padá v zem

v pláč, zoufání a nářek všem.

Jak řekneš, Smrt že není zlem?

Nemluvím ani o bojišti,

z ran sterých kde se zhouba prýští,

kde loupežil kdys ten tvůj žnec,

mnou lapený teď kostlivec.

Nuž, je to dobro? Promluv přec!

Vidíme denně na pohřbech

jsou lidé samý pláč a vzdech;

ty zvrátit chceš to, Bože velký?

Ať s pláčem chodí na veselky

a na pohřby ať s veselím!

Ne, skutku svého neželím!

Smrt zůstane juž vězněm mým!

Ať jen se dále v křeči svíjí

na hrušce mé, mně postačí,

že bez starostí nyní žiji,

že ona za mnou nekvačí.

Vždy byla zlem a vždycky klatá.

Nač dělal bys jí advokata?“