KOVÁŘ A SMRT (XIV.)

A kovář snil: Zřel šírou zem

jak pokreslený bílý list

a horstva zřel i vodstva lem,

vše zrakem stih’, moh’ všady číst

a do paláce v jeden mžik

jak do chatrče zrakem vnik’.

Nebylo Smrti. Lidé žili,

jak hrušku jeho opustili

a smáli se a jedli, pili.

V tom cosi jako charý stín

jim lehlo duší do hlubin.

Na pláni, která prachem bílá,

hle, příšera se objevila,

z té pláně jakby vystoupila

jak stín a táhla po pláni,

na tváři věčné zívání.

Ta usedla si u všech cest,

pak u bran a u hradeb měst,

pak vnikla v hrady, vnikla v sál,

kde krmí stůl se prohýbal

a vedle zlata kříšťál plál.

Na trůny sedla, v chrámech dlela,

učenci listy převracela,

nad ložem zívala a bděla.

Co všecky krásy přírody?

Co všecka díla umělecká,

tak plná síly, lahody?

Co lidský vzlet a snaha všecka?

Je prázdné zítra jako dnes.

Malíři štětec z ruky kles’,

ztich’ tance vír a hudby ples,

ba z dlouhé chvíle vyl i pes.

Co nového? Juž víme všecko.

V kolébce zívalo i děcko

a hlupák jako genius.

Stoleté kmety schvátil hnus.

Ba samo slunce plamenné

se zdálo jaksi znavené,

jak střelený pták raněné.

Ve zdroji vlna líně tekla,

jakby se družky svojí lekla.

Plášť nudy těžce olověný

pad’ na vše muže, na vše ženy,

ni tance je ve dlouhé chvíli,

ni šaty, šperky netěšily.

Co badat, toužit, tvořit, hledat?

Nač s tajů věčnou clonu zvedat?

Vše jistota. – Nic předtucha.

Jen Nuda jako ropucha

všem na dně srdcí seděla,

z nich tupým zrakem hleděla

i ňadra dívek pod ní vadla,

jak můra na všecko se kladla,

až v srdcích k životu chuť schladla

Bez vášně, vzruchu líný svět

ve močál nečinnosti vbřed’.

Tu kovář slyšel, ze všech stran

to k němu táhlo, větrů van,

jak patřil v země šírý list,

byl bolestný to, žalný svist,

to žalobný byl, táhlý vzdech:

„Ó milost! Umříti nás nech!“

Však marně. Nářek chabý zpátky

jak skalou odražen mřel vratký,

dál na své Nudy podušce

se každý svíjel, proklínal –

a kovář – ten se v duchu smál,

a Smrt – visela na hrušce.