KOVÁŘ A SMRT (XIX.)

A kovář procit’. Těžký mrak

stih’ jeho mozek, jeho zrak.

Hled na levo: Tam Nuda stála

a divně šklebila se naň,

hled na pravo: tam nenadálá

zlá Nemoc cenila se, saň.

Teď obě blížily se k němu

i naklonil se k tělu svému

a viděl skvrny, vředy, pot,

pak cítil v nitru hladu hlod

a horší, v duši – viny hrot.

Kraj v dáli táh’ se pustý celý,

vše písně, plesy oněměly,

vše ohně kolem dohořely.

Jak strhaný cár oblak visí

a pod ním stan, strom hrušky lysý

s kostrouna strašlivými rysy...

Měl kovář popel na jazyku

a centy v nohách, sotva stál,

ba ani tabák, jak měl v zvyku,

si zabafčit, mu nechutnal;

tu perlík, rubíny jenž plál,

bez vlády se mu z dlaně smek’

a mimovolně kovář klek’...

Smrt odvázal: „Tak si mne vem,

však platno nic, jsi přec jen zlem!“