KOVÁŘ A SMRT (XV.)

A kovář snil: Zřel šírou zem,

jak pokreslený bílý list,

a horstva zřel a vodstva lem,

vše zrakem stih’, moh’ všady číst,

a do paláce v jeden mžik

jak do chatrče zrakem vnik’.

Nebylo Smrti. Lidé žili,

že musili, dál jedli, pili.

V tom viděl kovář v mlhavu

vyrůstat novou postavu.

O berlích v kukli babice

se vlékla, v tváři bolu rys,

v krev zakalená zornice

a z vředů sterých kapal hnis.

Tak šourala se z vesnice,

tak posedala u všech cest,

tak vplížila se v brány měst,

tak smaragd zprznila všech niv.

Ret její na chodce jen pliv’

a ten se zachvěl, zmodral, zbled’,

v zlých bolestech se svíjel hned,

ve střevech nože, jehly, trn,

tvář, tělo plno žhavých skvrn.

To byla Nemoc. Táhla všady

a spěla hvozdy, nivou, lady.

Lékaři nevěděli rady,

neb každý musil řvát a láti

a nikdo nemoh’ umírati.

Svou berlou třískla v okno chat,

víc zdravý člověk nemoh’ vstát,

jen dotknula se jinde klik

a uvnitř nářek, ston a vzlyk,

a brzy celý velký svět

to jediný byl lazaret.

Co náhle vypil kdo a sněd’,

to bylo otrava a jed.

Kde ona dechla z vetchých plic,

tisíce vzduchem hrálo mšic,

jež nestih’ zrak, jež dech však vssál,

a nákaza tak vřela dál.

Svět jedno nemocných, hle, lože,

a nikde spásy, vykoupení,

kol marný kvil: Ó, pomoz, Bože!

Noc vraždí nás i úsvit denní!

nám peklem noc i probuzení!

a pomoci přec není, není!

To kovář slyšel ze všech stran,

to k němu táhlo, větrů van,

jak patřil v šírý země list,

to bolestný byl žalný svist,

to žalostný byl táhlý vzdech:

„Ó milost! Umříti nás nech!“

Vzdech mocnější a silnější,

palnější než ten dřívější

od země hlubin k nebi šleh’.

Však marně. Nářek chabý, vratký

jak skalou odražen let’ zpátky,

dál na Choroby podušce

se každý svíjel, šílel, lál

a kovář – jen se v duchu smál

a Smrt – visela na hrušce.