KOVÁŘ A SMRT (XVI.)

A kovář snil: Zřel šírou zem

jak pokreslený, bílý list,

a horstva zřel i vodstva lem,

vše zrakem stih’, moh’ všady číst

a do paláce v jeden mžik

jak do chatrče zrakem vnik’.

Nebylo Smrti, lidé žili,

ač v nemocech a dlouhé chvíli.

V tom viděl kovář nový zjev

a v žilách jemu tuhla krev.

Muž obrovitý v divném kroji

jak pastýř z hor tu před ním stojí,

tvář žlutá, snědá, vyhublá,

však v očích mu to divě plá

jak nenasytný chtíč a dravý.

A muž ten klidně: „Hlad jsem!“ praví.

A za ním táhla divá směs,

jež pustošila hrad i ves

a pláň a sad a luh a les.

Nesčetné davy kobylek

kol hlavy měl, za sebou vlek’

celičká stáda vlků, krys,

co z houně jeho kapal hmyz.

Kam padl s druží svojí, hned

vše vyplenil a všecko sněd’.

Vše darmo, sám i Milost král

své sýpky všecky zotvíral,

hlad neúprosný zuřil dál.

Neb, ježto nikdo neumírá,

vzrost’ lidský rod, že země šírá

a svahy hor a dolin kout

juž lidstvo nemoh’, obsáhnout,

a všichni tito ze všech míst

se zvedli, řkouce: „Chceme jíst!“

Ba kojenec na prsech matky

svůj nenašel víc pokrm sladký,

svíjel se z hladu a štkal temně.

Juž lidi jedli hlínu země,

neb kůru stromu, list a květ

ten hmyzu valný zástup sněd’,

kterým se nebes blankyt tměl.

Tu šírou zemí nářek zněl

a jako vichr v skalách vřel.

Ó bída! bída! hrůza! žel!

A kovář slyšel, ze všech stran

to k němu táhlo, větrů van,

jak patřil v země šírý list:

„Ó pomoc! Soucit! Chceme jíst!“

Jíst! znělo v lesích, znělo z chat,

jíst! znělo z měst všech napořád,

jíst! znělo všady, máme hlad!

A vyznělo to v žalný vzdech,

však mocnější a silnější

a palnější než dřívější

„Ó milost! Umříti nás nech!“

Však marně. Nářek chabý, vratký

jak skalou odražen let’ zpátky

a hlady na své podušce

se každý svíjel, vyl a lál

a kovář – se v svém nitru smál

a Smrt – visela na hrušce.