KOVÁŘ A SMRT (XVII.)

A kovář procit’. Vedle něho

stál ještě onen světlý stín.

„Nu, nezmoudřel jsi z toho všeho?“

A zřel mu srdce do hlubin.

A kovář děl: „Já mnoho zřel,

však bych ti pravdu říci měl,

hlad s chorobou a dlouhou chvílí

jsou proti Smrti – kratochvílí,

jsou malé zlo, v nich přec živ jsem,

Smrt jediná jest velkým zlem.“ –

„Nuž poslyš,“ stín zas k němu děl.

„Chtěl’s život sít a zhoubu siješ,

tys tím, že Smrt jsi v pouta jal,

tep žití velký podvázal,

tím spokojený, že sám žiješ;

však pudy žíti ze všech sil

jsi tvorům jiným zamezil.

Jeť život řada bohatá

nádherných velkolepých zjevů

a změna jest jich podstata.

Ty v sobeckém a malém hněvu

ses postavil na změny práh,

v ten řetěz drzou rukou sáh’

a tím života stal se vrah.

Krt slepý jsi, jenž tyje v tmách

a ještě tento lépe vidí,

neb v tmě svých chodeb stavby řídí.

Řád světa, hvězd vír plamenný,

nic nemůže být bez změny,

jest změna duší všehomíra,

jej ona pokud v loktech svírá,

tu život kypí, bují, vře

a dál by moh’ to, vadne, mře,

jsa živ v té nekonečné hře.

Květ opadá, by zůstal plod.

Oč chtěl by lepší tvůj být rod?

A v zemi símě musí shníti,

by z něho vzniklo nové žití:

to věčný tvarů chorovod.

Co Smrtí zveš, je změny maska,

ta má jich v rukou tisíce,

však všecky tvoří jedna láska,

má láska! Tvarů směsice

se vlní, roste, překonává

a smrtí životu vznik dává,

jenž věčný jako nebe, zem,

jenž jedno v jednom: Já to jsem!

Nuž naučení z toho vem!“ –

Leč kovář stále kroutil hlavou,

řka tvrdošijně: „Svět je zlem!

Hleď, světa spor ať jinak zléčíš,

mne nikdy, nikdy nepřesvědčíš,

mně platí život, pokud jsem!“