KOVÁŘ A SMRT (XVIII.)

A usnul zas: Zřel šírou zem

jak pokreslený bílý list

a horstva zřel a vodstva lem,

vše zrakem stih’, moh’ všady číst

a do paláce v jeden mžik

jak do chatrče zrakem vnik’.

Nebylo Smrti. Lidé žili,

však jako matné stíny byli,

k jakému nevědouce cíli.

A nových přibývalo víc,

však slabých, matných, stáda mšic,

by zalidnili velké nic,

jež zelo nad nimi i kolem.

Svět stal se samých stínů dolem,

jak o Hádu báj vypráví,

kde táhne mrtvých pochod líný

na louce s asfodelů. Stíny,

sbor beztvárný a mlhavý.

Všem v žilách vře krev zvodnatělá,

jim změkly všecky svazy těla,

bez odvahy a síly, vzruchu

se plížili kol v mrtvém vzduchu,

kam matný pud je k žití svábil,

kde zrozením – se každý zabil.

V sen kováře, který se třás’,

zněl výstražný a silný hlas:

„Ty myslíš, že jsi spoutal Smrt?

Ó blázne, jenž’s mou radou zhrd’,

teď každý z lidí smrtí sám,

bez ruchu žití, snouben tmám,

mdlá třtina vzdána větru hrám!

V jich životě Smrt všecko jest,

Smrt sedí nyní u všech cest,

na prahu chat i v branách měst.

Smrt civí v každém obličeji,

zkad život prch’ a jeho ruch,

s ní dýchají a kolem spějí,

je v nich, dechem se její chvějí,

ne lidé – stádo matných much.

Co’s dokázal? Kde ono žití,

jímž vesmír vřel dřív vesele?

Kde žití má být, dlužno mříti,

neb jinak všemu ustele

v kolébku hrůznou staré Nic,

na zhoubu všeho čekajíc,

nad sebou samým zoufajíc.

Sám nevíš, co jsi řek’ v své mdlobě,

řka: Žití kořen leží v hrobě!

Ba ovšem v hrobě život leží,

by pučel z něho nový, svěží,

by v míze nezkažených sil,

jež z hmoty prsů ssaje v tichu,

ve nových barev zářném pychu

dál rozléval se v přírodu

ve ustavičném přerodu.

Nuž z předsudků výš, prachu synu,

ať v světle blud tvůj roztaje!

v původní rozpadni se hlínu,

splyň v kámen, kořen, mízu, třtinu,

v svou velkou vrať se domovinu,

kde bohem věčná změna je!

Smrt jako porod – řetěz jeden

a obé spolu – žití eden.“