Kovář.

Náš zeman se dnes raduje,

náš zeman má dnes hody,

dvůr drobným pískem vysypán

a pokryty jsou schody.

Pan zeman víno podává

a hudba k tomu hraje,

a kovář ve vsi naříká

a proklíná a laje.

Pán zajal krávy kováři,

že spásly jeho pole,

a prodal je a prohrál je,

a zapíjí to v kole.

Jen u kováře pláč a křik,

i malé dítě vříská,

a starý buše u ohně,

svou pěsť na srdce stíská.

Pak klna chytne kladivo

a zpříma letí k hradu,

a do síně, kde v hýření

zří zběsilou tu řadu.

I zarazí se, skloní se –

a prosí mocným hlasem:

„Ach, dejte zpět mi výživu,

já dluh vám splatím časem!“

V tom hluk a smích a smích a hluk

a šlechtic, chopiv číše,

vrhne ji muži v obličej,

jenž žalem sotva dýše.

„Ty luzo, že mi splatit chceš?

Snad věcmi kradenými?

ty vetřelče, ty padouchu,

ty pse i s dětmi svými!

Teď klekni, chlape, pak se kliď,

sic vymrskat tě kážu,

a v boudě se svým silným psem,

s tím pospolu tě svážu!“

V tom kovář divě vyskočí,

a cítě zlost svou růsti,

své kladivo, hle, napřahne

a na šlechtice spustí.

A jistá rána, jistá smrt, – –

i zvednul rámě zase,

a utíkal a utíkal

vzdor honící jej chase.

A utíkal až lesa kraj,

kde kaple s vršku hledí,

a bujný skok – kam se as děl?

jen boží soudy vědí.