Kovářka.

Rád koně mdlého zastavil

pan jezdec před kovárnou

a hbitě vkročiv pozdravil

tam dívku milotvárnou.

„Smím s tebou dlít, má laskavá,“

dí dvorně k ní se kloně,

„než tatíček tvůj oková

mi zemdleného koně?“

„„Aj pane, kde jen milo vám,

tu odpočiňte sobě;

já sama koně okovám, –

můj tatíček spí v hrobě.““

I nenadál se ještě host,

již dívka v oheň dmychá;

zjev její zář a spanilosť, –

pan jezdec hledí zticha.

A ještě trnul podivem,

již dívka paže zdvihá

a na kovadle kladivem

již ránu ranou stíhá.

I nevěděl, jak ořovu

sám těžkou nohu zvedl,

jak přibila mu podkovu,

ni jak zas na kůň vsedl.

„Aj dívko,“ jezdec hovoří,

„tvá ruka drtí kovy:

zda se též mile pokoří

a žíznivému shoví?“

A poznovu se nenadál,

již podala mu číši;

ret lahodnou z ní vláhu ssál,

však srdce plálo v skrýši.

„Měj díky!“ Vypil podvakrát

a přece váhal jíti.

„Ó ještě poznal bych tak rád,

jak srdce tvoje cítí.

Když stejně znáš i drtit kov

i žíznivého svlažit,

též to mi zjev, též v tom mi shov:

znáš milovat a blažit?“

A volně vznesla dívka hled, –

pan jezdec plane v líci.

„„Zda vím, co mocný lásky vznět?

I to chci tobě říci.

Jak ruka má, i srdce tak

mi silně, vroucně buší,

a dobře vím, co lásky znak:

jen za duši dám duši!

Muž buď mi v ohni pevný kov,

tak ryzí každým dechem!

Však na větrný jde-li lov,

věz, odfouknu ho měchem!

A vzdám-li v bludu marnivém

se hříčkou jeho zvůli,

pak srdce své tím kladivem

hned rázem zdrtím v půli!

A jsem-li mužů mužnější,

těch mužů jest to vina!

Leč bab i hejsků milejší

mi jest má kovadlina!““

zjev její v zář a blesky vzplál,

pan jezdec klopí oči,

spjal oři bok a letí v dál,

a prach se za ním točí.