KOVKOP

Já kopu, já pod zemí kopu,

já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu,

pod Polskou Ostravou kopu.

Kahan mi zhasíná, do čela padly

zcuchané vlasy a slepené potem,

octem a žlučí se zalévá oko,

ze žil a z temena lebky se kouří,

zpod nehtů červená lije se krev,

já kopu, já pod zemí kopu,

široké kladivo do štoly vrážím,

na Salmovci kopu,

já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu.

Při Godule má žena mrzne a stená,

na klíně hladová robata pláčou,

já kopu, já pod zemí kopu,

srší to ze štoly, srší to z očí,

já v Dombrové kopu, já v Orlové kopu,

na Porembě kopu a pod Lazy kopu.

Nade mnou nad hlavou kopyta duní,

gróf jede dědinou, komtesa ručkou

pohání koně a směje se růžovou tváří.

Já kopu, já motyku zdvihám,

má žena zsinalá do zámku jde,

chleba chce, v prsu když vyschlo jí mléko.

Dobrého srdce jest pán,

z žultého kamene jest jeho zámek,

pod zámkem hučí a láme se Ostravice.

Před branou černé dvě suky se mračí.

Hleď, mé ženě rubíny stékají s ruky –

na co šla do zámku prosit a žebrat?

Roste rež na poli panském pro horníka robu?

Já v Hrušově kopu a v Michalkovicích.

Co bude z mých synků, co bude z mých děvuch,

až mne raz ze štoly vytáhnou mrtva?

Můj synek dál bude kopat a kopat,

na Karviné kopat

a děvuchy – co bývá z hornických děvuch?

Což kdybych tak jednou

prokletým kahanem do štoly mrštil,

sehnutou do výše narovnal šíji,

levici zaťal a vykročil přímo,

půlkruhem od země k obloze vzhůru

kladivo zdvihl a jiskřící oči

tam pod božím sluncem?