Kovkop šedivec.

U Merklína v bujném mlází

starý důl je – divná věc –

o polednách z něho vzchází

malý kovkop šedivec.

Zhlíží kutiště a stoky,

ku štělinám níží vaz,

měří okem, čítá kroky –

v jednu v důl se skrývá zas.

Štědří, kam se nouze plíží,

v parnech plní vodojem,

těm však, hruď kdo hříchem tíží,

zle se daří, běda těm! –

Dva šli z díla ubožáci, –

temná, bouřná byla noc –

v modlitbách se první ztrácí,

druhý padl ďáblu v moc.

Měli jsme, dí, stejně oba,

však já probil ten svůj groš,

dej mi, než mne schvátí zloba,

svůj, a ne(li, život slož!

Žízeň mám! „Já malé děti!“

Pálenku chci! „Já jen chléb!“

Co mi po tom, dolů sletí,

nedáš(li, tvůj sivý leb!

Křik a svár se v bouři ztrácí, –

právě přišli k důlu až –

tu v ráz druha dolů kácí

lupičova silná páž.

Ztrácí smysly, střemhlav padá...

avšak dole – viz, ký svit! –

z náručí, jež rozekládá,

šedivý ho kovkop chyt’!

Křísí, živou kropí vodou...

prohlédl muž udiven:

„Žiju!“ – „Pouze boží shodou

změnil čin se v hrozný sen!“

Provádí ho, muž se třese;

„Nechvěj se, buď strachu prost!“

sahá stranou, zlato nese:

„Vezmi, v skalách mám ho dost!

Teď však viz, jak stihl chvatem

toho trest, jenž v důl tě vrh’,

třeba nebyl souzen katem,

boží pomstě neuprch’!“

S kahanem ho štolou vede,

ale chuďas neví kam –

„Hle, tam u té skály snědé,“

volá mužík, „vidíš tam?

Vrah tvůj štvaný pomstou boží;

zbloudilť, ďáblův ždaný plen!“

a hle ve skal rudém loži

soudruh leží roztříštěn!

Vznesl muže vzhůru v pole,

zlatý peníz dal mu v pěsť. –

Pláčou děti s matkou v kole:

Kde jsi, kdes? a hle, tu jest!

Pro Bůh! Proč jsi ponocoval?

„Svržen v šachtu, živ jsem přec:

v lokty své mne chyt’ a choval

Štědrý kovkop šedivec!

Ale toho, jenž mne skácel,

hrozný, děsný stihl trest;

v druhém důlu – Pánbůh splácel –

děsně rozbit: mrtev jest!“