Kovkop.

Není lepší živobytí,

jako když se zdaří:

od jinošství žije v báni

do vetchého stáří!

Dávno slunce neuviděl

vycházeti z jitra:

záře jeho neproniká,

do rudného nitra!

Kovkopem je čtyřicet let,

prolez’ všecky doly,

nosákem a klínem tesal

chodníky a štoly.

Táčkářem byl ještě chlapec,

potom průkopníkem,

střídačem zas, ale podnes

zůstal šichtovníkem!

Není lepší živobytí,

jako když se zdaří:

podůlný mu neukázal

ještě vlídnou tváři!

Po čtyřech se vléci musí

chodníky jak zvíře:

šťastnějšího tvora v světě

není nad havíře!

Nad havíře, nad kovkopa,

co vynáší z bání

zlato, stříbro, aby měli

čím se zdobit páni!

Horké slzy, pot, krev rukou

lpějí na tom kovu –

kdo pak uzná na tom světě

bídu kovkopovu!

Nad havířské živobytí

není ani dvorní:

bez hluku ho jednou pohřbí

mstivý mužík horní!