Kovkop.

Kovkopovu cením práci,

na znak leží v hlubině,

kam se každou ranou ztrácí.

Ale srdcem kam se vrací

v každé mrtvé vteřině?

Kopá, skály rve a drtí,

nitku stříbra najít jen;

tu jej děs a výpar škrtí,

stále v obličej zří smrti

v hloubi sám, tak opuštěn!

Kdož ví, jak je tenká stěna,

za níž hučí vody proud?

Hravě můž’ být proražena,

ukáže mu, žití cena

jak je vratká v tísni pout!

Stejně všem nám v zmatcích žití,

losu taj – to voda jest,

slyšíš ji i v sny své hřmíti,

démonické vlnobití

a ty’s v tmách – kde promyk hvězd?

Rád jsi v sled, když ostré vání

skráně tvoje zasáhne.

Hodina již padla. – Dlaní

suchou v koši umírání

Smrt když tebe vytáhne.