Kovkopové.

Ve věčné noci jak železný stroj

bušíme do skal a uhlí,

o každou píď vzteklý vedeme boj –

mnohý z nás padl již ztuhlý,

kouř stoupá ze skály, kouří i krev,

kouř těžký z šachty jde výše:

kopáme velký hrob; pohřební zpěv

po chodbách plouží se tiše.

Před ničím necouvnem, nesmíme zpět,

v tvář každé hledíme moci,

nám slavík nezpívá, nevoní květ,

do věčné bezhvězdné noci,

hrobaři určil náš osud, náš pán –

tož hroby ryjem do země,

nesčetných při práci tržíme ran

a rány vracíme temně.

Ve věčné noci jak železný stroj

vítězně jdem’ krok za krokem,

každého vyzveme v krvavý boj,

každý nám divokým sokem,

kdo není s námi, ten proti nám jest,

a s cesty musí nám jíti,

podkopy kladem pod základy měst –

kdo půdu třesoucí cítí?

Kopáme velký hrob bez počtu let,

únavy neznáme žádné,

padáme denně doň – však naposled

mimo nás kdosi doň padne!

Zasyčí plameny, udeří blesk,

zahoří záplavy rudé,

naposled ozve se skřek hrůzy, stesk –

a hrob vše hltati bude.