Kozáci.

Zahrává v širé stepi si

zefýrek tichý, jemný;

zdvíhá se v sivé dálce mrak,

a roj je vidět temný.

Snad tažní jsou to ptáci, jenž

ze stepních letí krajů;

snad stěhují se odtud pryč

do vlažných jihu hájů?

Ó nejsou tažní ptáci to,

však jsou to molodenci,

a kůň i zbraň jich zdobena

ze svěžích květů věnci.

Bujaří jsou to kozáci

a ataman v jich čele;

válečný zní kol stepi zpěv,

a jásají vesele.

I přijíždějí k mohyle,

a tato se jich táže:

„Oj, molodenci, kamže pak

Vám vlasť táhnouti káže?“

„Hoj proti vrahu v lítý boj

k obraně milé vlasti;

zkusí náš Tatar břitký meč,

před námi má se třásti.“

A duní pod kopyty zem,

oř syny stepi nese,

a z mohyly to temně zní:

„Nechť Tatařín se třese!“

I přijíždějí k řece zas

a tato se jich táže:

„Oj, molodenci, kamže pak

vám vlasť táhnouti káže?“

„Hoj proti vrahu v lítý boj

k obraně milé vlasti;

zkusí náš Tatar břitký meč,

před námi má se třásti.“

A šplouchaje ve vlnách oř

dál syny stepi nese,

a vlny vodní zahučí:

„Nechť Tatařín se třese.“

A mizí v dáli temný roj,

umlknou zpěvná ústa;

a v stepi opět prázdnota,

a step je opět pusta.

Již mohyla tam nešepce,

ni zelené to doubí,

a bílé vlny tiše dál

se s břehy svými snoubí.

Jen jediný hlas bolně lká,

jen jedny blednou tváře,

kdykoli z rána povstane

sluneční ze sna záře.

To lká jen sličná stepi dcéř;

bol v Ukrajinu lítá,

a Zefýr jej tam zanáší,

kde Jasoň zemím svitá.

Avšak zlou nese zprávu zpět

děvici z cizí země:

„Prsť bojovníky pokrývá,

junácké statné plémě.“ –

Již umlknul ten bolný hlas,

již oněměla ústa;

mohylou novou honosí

se široká step, pustá. –