Kozáci.

Letí pověsť krajem dálným,

Tatar že se proudem valným

do krajiny na plen hrne,

lid se chvěje, hrůzou trne!

Ne tak Kozák. Turky vilné

krotí rámě jeho silné.

Hoj! Tatara nebojí se,

ať si peklem ozbrojí se! –

Živo v síči podél Donu:

Kozáci ve divém shonu,

staří věkem, silou mladí,

kolem at’mana se řadí.

„Ajta, vzhůru bez prodlení!

Tatar vraždí, pálí, plení;

na obzoru rudá záře

značí cestu vraha, žháře.“

At’man velí a molodci

kvapí letem temnou nocí;

drahnou dobu kvapem letí –

aj, tu v stanech vrazi kletí!

Hoj! Kozáci překvapili

vrahy, stany zapálili;

hoj! tepají v hlučném jasu

divokou tu pouště chasu!

Jako hromy v záři blesku

když se honí po nebesku –

hoj! Kozáků jatagany

míhají se mezi stany.

A kam sáhne ruka hbitá,

tam záhuba okamžitá;

a co živí pozůstali,

na útěk se rychle dali. –

Potřen Tatar, zhoubná zmije,

černá zem krev černou pije;

aj, tu štíty, smrtné střely

pod mrtvými leží těly.

Tak Kozáci bojovali,

hordy Tatar porubali;

porubali, rozprášili

a záhubu odvrátili.