Kozácká sláva.

Planou ohně; koně, muži kolem.

Kozáci to leží v stepi polem.

Těžko ubránit se zimě, chladu

v taký mrazivý den listopadu.

„Pověz ty nám, velký atamane,

jaký vítr od západu vane,

jaké zvěsti nese naší stepi

z dálných krajů těch, kde těžké cepy

vítězily, jak my v Cařihradu,

to kdy kozákem byl kozák zplna.“

Hetman rukou zajel v sivou bradu,

v oku jak by zaleskly se slze,

stará ňadra zvedla vzdechu vlna,

v líci osmahlé se stáhly svaly;

naslouchal a pátral v šeré mlze,

kterou dujné větry rozvívaly.

„Za horami, kde se Krakonoši

zalíbilo, dusot slyším kopyt,

koní řev a – slyšte, bodří hoši –

vidím voj tam udatně se vzchopit!“

Na kurhanech vítr divnou zpívá;

jakby s větry v divoké byl hádce,

nepokojně buřan sebou kývá.

V tom se kozák s vlhké země vzchopí,

stářím neskloněna jeho šíje;

atamana oslovuje vládce:

„Pověz ty nám, kde se to kdo bije,

kde to na veselce tančí kopí?“

Upjal v dálku vůdce staré zory,

bystře zíral jako mladá káně.

„Vidím v dáli táhnoucí se pláně,

poznávám již dle sta hrdých věží –

Přisám Dorošenko – tam to leží,

tam to na úpatí Bílé Hory!

Sivá mlha obzor, výhled kalí,

vidím jen, že v boj se voje valí.“

Teď vlk zavyl – hrůza letí stepí.

„Slyšte, děti! Boj to velkolepý!

Děs a hrůza stohlavou jsou saní,

neslyšíte ryk a řinkot zbraní?

Tam ti hoši hladoví a zdraní

jako lvi se bijou. – Ti se ženou

jako šípy s tětiv zkrvácenou

plání. – Kdyby nějakou to míli

bylo jenom, děti: „Sedlat koně!“

velím, „a tam v letu k tomu cíli!“

Slovanská krev protéká ty žíly,

za myšlénku, za svobodu teče...

Teď jak výheň planou již i meče...

Teď boj nejlítější za ohradou...

Ti se bijou... V peklo bych šel pro ně...

Kéž bych podle nich pad’ vzhůru bradou!“

Vyskočili, shlukli se jak mraky,

v dáli upírají mladci zraky:

„Atamane, rci nám, atamane,

vítěznou-li píseň vítr vane?“

„Krev se valí, krev se kouří k nebi,

děla hřmí jak hrozná kletba boží,

rudé pole poseto je leby,

tisíce se mrch a mrtvol množí.

Teď se vřava boje jinam hnula – –

Velký Bože? Což mne ďábel mámí?

Na ty hochy statné kdosi známý

udeřil teď jako rána hromu!

Čapka kozácká tam! – Děti, komu

známo, s četou kde jest assavula?

Nahajka tam, dýka tam... Ó, peklo,

teď si s kozáky tu baštu zteklo!“

„Je prý assavula na Sanoku

s četou v službách u Zikmunda krále;“

vzpomínají hejtmanovi druzi.

Hetman slova se již neptal dále.

„Na Čechy jej poslal králův pych!“

hetman děl a zhluboka si vzdych’.

Druhy přelet’ hrozný anděl hrůzy,

náhlý žal se zalesk’ v jejich oku. –

Sobě palaš stříbrem okovanou

odpjal hetman, koni uzdu, sedlo,

k četě obrátil se těmi slovy:

„Heslo moje tolikrát vás vedlo,

nebylo vám k necti, ani hanou,

dokud sloužili jste hetmanovi.

Teď jsem dohetmanil, milí braši!

Nade bratry v Čechách bouř se vzdula;

pobíjet je pomoh’ assavula,

poskvrnil tak věčně slávu naši.

Pod tou kletou Bílou Horou rovy,

které bratrům ryly naše meče. –

Krev, ach krev z nich ještě rudá teče,

na nich šeptá žlutá polní tráva:

„Dneska zbledla kozácká tam sláva,

hetmanů jí není třeba více!“

V žalu zakryl hetman bledé líce,

na kůň sedl, za Don odjel v dáli...

Větry prý vzkaz jenom druhům vály,

že se nevrátí již nikdy více

ataman a kozácká ta sláva!