Kozák.

Slunce již dávno zašlo,

a šero na blankytu,

jen ještě k západu je

prérie v polosvitu.

Tu tam již hvězda bledá,

a vůkol mlha pluje:

to doba unavení,

to tichá chvíle snů je.

I kůň již kráčí zvolna

a staví zas se travou,

snad by nezbudil z snů mně,

co mou mi kráčí hlavou.

Zařehtal kůň a v šeru

se zjevil jezdec u mně;

kůň kráčí též tak zvolna,

jezdec sní též tak dumně.

„Ký druh“ to zazní s koně,

a tvář se kloní v šeru.

„„Ten, tak kdo ptát se umí,

dnes víc než bratr věru.““

„Buď zdráv mi bratře milý

již po bratrském zvuku“ –

seskočili jsme s koní

a tiskli jsme si ruku.

„„Jak bratře sem jsi zbloudil

té dálné do pustiny?““

„Já z Čech jsem bludný zpěvák,“

„„já kozák z Ukrajiny.““

A sesedláni koně

celdenní po unavě,

a kozák rozžal oheň,

a lehli kol jsme v trávě.

A každý povídá, co

mu nejvíc srdce tíží,

on o spoutaném Dněpru,

já o Vltavě v mříži. – –

A kozák pokuřuje,

až čelo dýmem v stíně,

že není už jak bylo

v té rodné Ukrajině.

A že už tomu dávno,

co nechce býti lépě,

a pěl divokou dumku

hetmanu o Mazepě.

A dopěl divou dumku

o Petru, bílém cáru,

a z lulky prýská oheň,

a z oka jiskry žáru.

A povídá, jak dumky

jim doma zpívat brání,

aby tu rodnou matku

snad nezbudili z spaní.

A v cizinu jak cizou

je posýlají cáři,

aby tu rodnou matku

nemohli zlíbat v stáří.

A jak poslány sem až

po cárském čety slovu,

a krev co vydobyla,

že prodal – za kus kovu!

Jak on a koník, syti

té cařské služby hany,

si povyjeli raděj

ty volné na buřany.

A jak je jim tak volno,

když koníku bok stiská,

však po buřanech doma,

že přec jen se jim stýská.

A jak, když slunce spadá,

mu v domov pozdrav dává

a vzchází-li, jak ptá se,

či matka ještě zdráva?

To slunce ale, slunce

že nerozumí žali,

a že by raděj zhynul

už v daleké té dáli.

A rozplakal se kozák,

tak jako dítě malé,

a horké slzy pijí

ty uhly rozháralé.

„Pro taký bol kozáče

útěcha není v slovu“ –

a tisk jsem ruku k srdci

i ruku kozákovu.

A večerní když hvězda

kruh změnila zas k ránu,

zas rozešli jsme oba

se každý v jinou stranu.

A po jezdci ni stopy,

když slunce vzchází znovu,

však z dálí zaslech houknout

jsem – pušku kozákovu.