KOZÁKOVO LOUČENÍ.

Krásná Minko musím jíti,

ach mé srdce bolest cítí,

daleko od tebe býti

Minko rozmilá!

Smutný den až odtud půjdu,

smutně pro tě plakat budu,

v hájích, roklích volat budu:

kde jsi Minko má!

Nikdy se ti neodvrátí

srdce vždycky plápolati,

pozdravení posílati

z boje Minko má.

Kolik měsícův as mine,

než tě hoch tvůj k srdci vine,

ach slyš, jak teď hořem hyne,

zůstaň upřímá.

Mám svou Minku opustiti,

a své líce bledé míti,

radost všecku zapuditi,

Minko upřímá!

Ve dne v noci budu státi

a jim žel svůj žalovati,

lidí všech se budu ptáti,

kdo mou Minku zná?

Hlubě umlknou mé písně,

oči mé se zamknou svisně,

vrátímli se však z té tísně,

Minko v slibu stůj.

Přijduli s jizvami v tváři,

nechť i kvetoucí pleť záři

mladosti tvé trudnost maří,

budu věčně tvůj!