KRÁDCI SKVOSTŮ

Po bitvách, často jsem to čet’,

když noc se v lada chýlí zticha

a zástup vran svou kořist čichá

a obzor v parách krví dýchá,

že vpadnou právě v mrtvou střed.

Zlo v zraku, že jdou krádci skvostů,

tlum nezvaných a smělých hostů

a plíží se, zaťatý ret.

Zvon hučí v dáli dunivý,

požáry ještě z trosek plají.

A stádo koní těká v kraji

bez útulku a teplých stájí,

jim vítr chyt se do hřívy,

prach páchne, krev a vzduchem těká,

děl opuštěných pták se leká,

i paprsk, jenž pad na nivy. –

Zrak mrtvých pevně uzavřen,

a srdce o tom nezví ani,

když hyeny se množí plání.

Je dojem žádný neporaní,

ni krádež nezlomí jich sen.

Jdou krádci zticha, zisk je pálí

a za nimi tou šerou dálí

jde zástup pošílených žen.

Kolikrát, právě takto, tak

jsme padli na své rodné zemi.

A pod cizáků šlépějemi

prach bezcitný z nás byl a němý!

A kolikrát v noc trpkých zrad

k nám vplížili se, strašní hosti,

nám jazyk brali, naše kosti

vhodili v šachtu minulosti

a o kořist se počli rvát.