KRAJ...

Kraj ačkoli zněl echem žní, je plný hluchých tonů

a světlá radost života zde v klasech dohořívá,

a když se ženci vracejí za podvečerních zvonů,

nikdo z nich si nápěvy lásky nezazpívá.

Tu jenom já si marnivě poustevnu svoji krášlím

a bengály si chystám k slavnostem sladkých roků,

když hledím k sprahlým úrodám jak barva rezi zašlým,

sním, jak by kraj se probudil pod rhytmem ženských kroků.

Však zatím žádná nejde, by hudebním svým hlasem

do temnot zvolala: Osvětli lesy! Já jsem,

kterou ty očekáváš, smutný poustevníku!

Tvou cellu proměním ti v žhavé výhně pekel

a svědomí ti vezmu, a stvořím nové Thekel –

mé polibky jsou sladčí než plody fíkovníků!