KRAJ LEŽÍ PŘEDE MNOU.

Kraj leží přede mnou. V pozadí les

šumí a v mlze se míhá,

všecko tu prázdno a ticho juž dnes,

pole je brázda a rýha.

Chvíli jen prostorem kroužící pták

bez písně nad lesy mizí –

jak by v to teplo, kdys milé nám tak,

zavanul chladný dech cizí.

Jak drama sehrané, vylitá číš –

děj se juž z všeho jen tuší.

Ta pole rozrytá vedou mne v říš

života cítících duší.

Jsou chvíle posvátné, kdy člověk sám

v „zapomeň!“ cele se vnoří,

modly dnů minulých, nepravý chrám,

v duši své na vždycky boří.

Života čásť je skončena pak,

zkad se jen vzpomínky chvějí –

ale ta půda jich, plody i brak,

zorána k novému ději.

Kraj leží přede mnou. Řady těch brázd

znovu se osejí, zvláčí:

zrno ať v pole či v duši jdeš klást,

plod kéž ti, druhu, je sladší!