KRAJ V MLZE.

Z vesmíru moře vystupují páry –

Vše ztrácí se v nich a vše spolu splývá

a vše opouští určité své tvary,

jak oko znavené se na vše dívá...

A šedého jich temna zvuk se děsí.

Tak ticho je, jak někde v hloubi země,

a v jeho vlhku sotva tušíš lesy

jak třesou se a jak se chvějí jemně.

A mlha padá... Zříš už jenom sebe...

Vše kolem jakby utonulo v šedi.

Mráz cítíš jen, jak v tělo tvoje zebe

a zříš tvář zimy, jak se z mlhy šklebí,

a jsi tak sám v tom chladu mlhy šedé.

Mha přes srdce ti hází závoj tenký

a kouzlo šedé příze kolem přede

a do duše se dívá na myšlénky.

A zas je ticho. – Kdy se něco vzruší!

Ach, marně čekáš. Všecko ztuhlo mrazem,

a zima tobě děsem v spánky buší –

A přece stojíš, jako spoután na zem.

A čekáš přece... Aspoň výkřik ptáka

chceš zaslechnout; jen ducha v hrůze ticha!

Vždyť cítíš, jak tě smrt tím tichem láká,

a chvěješ se, jak mlha na tě dýchá.