Kraj v sněhu.

Nad sněžnou pláň, jež plna chladného jasu,

se dojat divnou něhou chýlím,

jak bych se skláněl vzpomínkou zašlých časů

ku drahým hlavám, stářím bílým.

Po sněžné pláni zimního slunce záře

se míhá a stkvěje, těká a skáče,

tak jakoby nad moře bez břehů, v páře

to zbloudilé těkalo ptáče.

A oko mé těká po tom bílém poli,

hlas škrcen slzami v hrdle vázne...

V tom jasu mrazivém srdce tak bolí

jako ty pláně kol prázdné, ach prázdné!