Krajánek.

Už je náš krajánek starý,

už je tady:

hbitě, chaso, ze mlejnice

dohromady!

Krajánek náš

chodí mnoho:

a kdo ho chce poslouchati,

vyzví toho!

Krajánek náš neublíží,

jak jen moci!

O červené vodě poví

panu otci;

panímámě,

že je mladá,

polovičku let jí sleví

a pak hádá!

Potutelným dívkám z mlýna –

toho smíchu! –

vypravuje potichounku

o ženichu:

oči trnky,

a což v tváři!

Každá rdí se jako vínko

na oltáři.

Chase začne o muzice

kdesi kdysi,

a vždy jenom svatou pravdu –

zapráší si!

Slovíčka mu

z úst jen skáčou,

povídá-li, že zas viděl

čerta s Káčou.

I těm dětem krajánek náš

něco schoval:

s raráškem jak kousek nebe

procestoval.

Och, tam krásně!

Každé touží –

škoda, že to náš krajánek

neprodlouží!

Přeskočí on – stará Lída

prý se lekla! –

ze samého nebe náhle

v říši pekla.

O tam pláče,

hluku, vzlyku:

strojili tam čerti bábu

na kotlíku.

Ej, co poví krajánek náš,

všecko vkusné;

mluví jako náš pan páter,

nežli usne,

nežli hlava

k ňadrům padne – –

A sen jeho nikdo v světě

neuhadne!