Krajánek.

Bouř v roklinách skal. Zde nocí zlou

mlýn hledá krajánek nohou mdlou.

„Hle, světélko, světlo!“ Napjal sluch:

„To klepoty mlýna, to lopatek ruch.“

„Jdu, pane otče, na dílo k vám.“

„„Jsi vítán. Viz mleče, všem semeleš sám.

Ni jednoho nepomiň, zlato zisk Tvůj,

miň jednoho, prohrál jsi život svůj.““

„Aj, pane otče, podivná řeč!

Či myslíte, tak mne lapiti v leč?

Buď smrt, neb zlato? – Vlk to vem!

Hej, páni mleči, pojďte jen sem!“

To podivní mleči! Zde žebrák, tam pán;

však divnější mletí! Znak do koše dán,

a meče i pera a srdce i čest:

co namlel, ne mouka, to zlato jest.

A mleči kol mlčí, oči jim žhou.

Mlýn čertův to, krajánku, hromy to řvou.

Hle, z kamenů srší jiskry vždy víc,

a fičí a syčí to vichřici vstříc.

Tu baba, babice dere se v před

a za sebou vleče děvče co květ.

Již plačící rozpouští dělený vlas,

jí strhuje věneček zelený v ráz.

„,Ach, ustaňte! šestnáct mi teprvé jar,

zda můžete zřít mého květu zmar?

Já kvetla jsem hochu, jenž měl by mne rád,

teď pro zisk a pro zlato vínek mám dát? ‘“ –

„Však nedáš! já krajánek chráním Ti jej.

Sem, děvče! Ďas mlynář své zlato si měj!

Též já jím pohrdám – více Tvá čest,

a lásku-li dáš mi, kdo bohatší jest?“ –

„„Jen zvolna, zvolna, chasníku můj!

V koš s vínkem! sic propad’ život mi Tvůj!“ –

„Já domlel!“ – „„Nuž zahyň!““ – „,Mne zanech a žij!‘“ –

„Hroz, ďáble, pros, dívko, já neskloním šíj!“

Blesk. – Zmizeli mleči, zmizel mlýn. –

Kol ticho. Zří měsíc v hor pustý klín,

a s děvčetem zoufalým jeho zář

tam krajánka líbá v mrtvou tvář.