Kraje mládí.

Svět hvězdami své zjasnil síně,

svěc na tisíce rozžeh’ les;

ej, lučino, v tvém měkkém klíně

přej odpočnout mé duši dnes.

Má hlava těžká jest jak z kovu,

má ňadra křičí: Hynem, mřem!

Kéž přisní se mi o domovu

tam v dáli, stesku za mořem.

Tam v dáli za horami mládí,

za bludným lesem marných snah;

kam vrátit smím se jenom kradí,

v noc vzlykajících v myšlenkách.

Tam k domku v stromech jarem zmladlých,

a k hrobům, jež mi zavřel rýč,

k mé matičce, jež v rukou zvadlých

má srdce mého zlatý klíč.

Má hruď se chví a vlhne líce,

čím blíž jim kráčím stále víc,

až křídly bílé holubice

duch matčin vyletá mi vstříc.