KRAJEM SEVERNÍM.

V kraj smutný severní stroj zanesl mě kdys,

v bezmezné prostory těch šírošírých plání,

kde bor je zakrslý, a tenká větev bříz

jen v dumě bolestné se nad ním tiše sklání.

Vše k zemi skrčeno – tak všecko zkrušil mráz;

jen zádumčivý strom, jen štíhlá bříza bílá

jak palma severu svůj výše čeří vlas

a v závoj halí se, jak mezi stromy víla.

A všecko letí zpět: ten trpasličí les,

ty břízy jeptišky, jež nad ním snad se modlí,

a bídné pastviny, a lišejník a vřes –

a na všem smutek jest, ať kde chce oko prodlí...

Stroj táhle zahvízdnul – jak nůž by břitký vnik’

tou smutnou tišinou až k srdci toho kraje,

a žalnou ozvěnou kraj poraněný vzkřik’

a okem jezera vzhléd’ k nebi, umíraje...

Nad lesy, jezery dál letěl stroje hvizd,

až někde na hruď pad’ těch lesů bez života,

kde ptáků není snad, ni tepla jejich hnízd –

kde vše jen mlčící jest, modrošedá hmota.

Jen cosi praví ti, tam v houští kdes je vlk...

A bříza nad lesy svou hlavou v dumě kývá,

zří, kraje tichý stesk (v němž jak by navždy zmlk’)

s oblohy zoufalstvím jak v šedé dáli splývá...

Teď v dálce mihla se věž „církve“ zelená...

Ach, v chudém srdci mém ten bídný kraj jest odlit,

mně k smrti smutno jest – a vzpínám ramena

k té církvi za lesy: Chtěl modlit bych se, modlit!