Kraji, jenž vždycky jiný byl

Tisíckrát jsem si představil

kraj svůj, a vždycky jiný byl.

Lesy s vyhřátou silicí,

na lukách ženy bílící

košil a rubášů plátna,

den, jenž červánky zlátna

selskou vůli táh'

radlicí po brázdách.

Nejtmavší noci a zářivé dny

s nejpalčivějšími poledny,

sklizně těch nejúrodnějších roků,

ženy těch nejpyšnějších boků,

muže slov strohých, zrajících činy,

pevných jak rána širočiny,

děti, k nimž Panna se shýbala,

v oči by modro jim vlíbala.

Tisíckrát jsem si představil

kraj svůj a vždycky jiný byl.

Dávné dny hladu a pohřbů a moru,

vojnou vyzáblých stínů a tvorů,

třicetileté vyssátí lánů

od škadron rytířů cizích a pánů,

žebráků malomoc na trzích,

zbělené trosky po tvrzích.

Bouře jsem vídal v něm nejničivější,

větry a smrště nejfičivější,

hladové roky jak krysami

hlodaly statky a sýpkami,

k hřbitovům plnily se stezky,

těžké já náhrobní viděl jsem desky.

Tisíckrát jsem si jej představil,

kraj svůj a vždycky jiný byl.

Než mne blesk boží rozdrtí,

vrátím se v kraj svůj před smrtí.

Poslední rád tu podniknu cestu,

budu se blížit k rodnému městu.

Ke vsi, již nejraději jsem měl,

červen když zářil, hlas kukačky zněl.

Dlouho se zraku neobjevila,

ale již ve vzduchu ves má tu byla.

Od smrků vyhřátých prýštící silicí

ženy z luk uslyším, rubáš mi bílící,

z jejích žit zavoní chleba mi,

z potoka dýchne tůň rybami

a teď – docela v hlubině pod lesy

ves, jak když večer ji smutkem ověsí...

Takto ji uzřím: pochýlena

k zemi, jak padla by na kolena

v nesmírném zahloubání zbožnosti,

jako do věčna, do nesmrtelné volnosti...