KRAJÍC CHLEBA

Západ a ticho. Zem se z ohně zdvíhá

a slavnými se chvěje vějíři.

Den dokonává. Jizba, stolík, kniha.

Na bílém talíři

je krajíc chleba. Když ty ohně vzplály

a modrý soumrak duši konejší,

já zpívám tobě slova tiché chvály,

náš chlebe vezdejší –

...Rok v neznavené střídě roky chytá.

Tisíckrát hodiny se roztočí.

Hle, sníh se trhá, země slunce vítá,

zář bije do očí,

klín lánů otvírá se, skřivan zpívá,

osení hebce tryská ze země,

pod modrým úsměvem máť milostivá

zas rodí tajemně,

klas roste, širé plochy zašuměly,

housličky větrů, píseň obilí,

vstříc pánu jasnému, co kráčí skvělý,

se klasy sklonily –

Vanutí polí, přec je sladko žíti,

kořenná vůně, úsměvy a zář –

Paprsky všecky do své ruky chytí

světelný hospodář –

Zas kosa zařinčí, druh z léta Páně,

však stroje volají: Mám síly víc!

Radostný rachot, vložte všecky dlaně

v šum jasných blýskavic!

I cepe, utichni, ty druhu našich dědů.

Stroj zpívá si. Ty dřímej v měkkých tmách.

Ach, zlaté zrní – A pak kuposledu

ten hebký, bílý prach –

Zas krajíc svítí, zas jsem malým děckem,

ač západu stín bije do víček –

maminko – dávno – v koutě starosvětském

jak voní krajíček –!

Ke chvále zpívám chleba, strojů, lidí

písničku v šeru, v měkké hodině.

Ke chvále přítele, co stroje řídí,

co robí ve mlýně –

co do pekáren běží ještě tmami,

provlhlým vzduchem, šerou ulicí,

ke chvále děvčete, co podává mi

bochníky vonící –

Ke chvále země šeptám píseň tichou.

Ne zpupné vladařky. Kdo její pán?

A kdo je žebrák? Koho plní pýchou

zrající vonný lán?

Co lidi dělilo, hněv, nenávisti,

přikryje zázrak klasů spanilý.

Zem bude jediná. Dá všechněm jísti,

kdož na ní robili.