KRAJINA ASIJSKÁ.

Kraj žlutý, jak by ohromná lví kůže

v šíř i dál byla tady rozprostřena.

V prostředku hora. Kámen nahých boků

plochami svítí v plavém žáru slunce.

Na hoře město. Zdí tré pásů chrání

bezpečnost jeho. Prvá natřena jest

svítivou barvou, jak ji má krev lidská,

ta druhá mrtvou černí tmavé noci

a třetí modrá, jako bývá nebe,

když slunce slábnouc mdle jen usmívá se.

A kolem města na rovině žluté

národů mnohých víří myriady

na koních, vozích, s kopími a toulci.

A na zdech města stojí bojovníci

a dlouhá kopí zarazivše v půdu

posměšná slova vykřikují dolů.

Ta slova rozhořčují lidi dole

i krále jejich, který v zlatém plášti

ve středu dvořanů svých v slávě stojí

a bílou pásku v černých vlasech nese.

Zuřivě křikne, kopím svojím mává,

a již se hrnou pěší národové

ku strmým bokům skály. Jedni staví

žebříky na ně, vystupují po nich

a jiní mračnem šípů cílí vzhůru

a jiní vráží hlavami v bok skály –

a všichni zuří, řvou a vyjí, klnou.

A s hora prší kamení a písek,

hořící břevna, rozpálená voda

a vzteklý výsměch. Útočníci prchnou

kňučíce vztekem od zdí ve svůj tábor.

Král na výstrahu tisíc bojovníků

dá vbíti na koly a pět set býků

spáliti káže na hranici v prosbu

mocnému slunci. Bílá noc se honí

za plavým dnem, a útok stíhá útok,

a město stále vysmívá se dolů.

Muž jeden, z Krety rodem, obcházeje

zdi nedobytné pozoruje toto:

Na místě, kde bok skály zvlášť je srázný,

zem hlubokým se jícnem otevírá,

a v propast tuto vyhazují z města

zdechliny zvířat. Supi holohlaví

pak sestupují na ně k hodům svojim.

I vidí člověk Kreťan, kterak ptáci

od hostin z jámy vyletují vzhůru

a řadou sázejí se na temeni

zdi rudé, skládajíce lysé hlavy

pod křídla k spánku. Bezpečnost pak jejich

na tomto místě důkazem je muži,

že v místech oněch zeď je nestřežena.

Muž z Krety jde a dí, co viděl, králi.

Král určí jemu dvacet bojovníků

a tisíc jiných zálohou mu slíbí.

A noc když spadne, vyjde onen hlouček,

žebříky staví nad propastí k skále

a vylézají. Ticho vládne všude,

jen vyplašení ptáci odletují.

A na to vytahují žebřík vzhůru

a na zeď opírají. Vystupují.

Od rudé zdi se potom k černé berou

a v posled k modré. Zatím stopou jejich

tisíce lidu stoupá beze hluku

a oči jejich divoce v tmu svítí.

Je město vzato. Pracují teď meče

a požár rozbíhá se po ulicích.

A muži z Krety král dal rudý oděv,

v němž slunce vyšito je zlatou nití,

i přílbu dal mu v zlatě vytepanou

i pohár, z něhož sám pil. Potom káže

jednomu z rad svých, jež se nazývají

královy oči, by dal muži z Krety

svou nejkrásnější dceru za manželku.

A takto přišel člověk onen k štěstí.