KRAJINA PALESTINSKÁ.

Na věži hradu v bílé Caesarei

král Herodes si opřel hlavu dlaní.

Byl mdlý už, věku sešlého, a nemoc

útroby jeho začla rozežírat.

K západu pospíchalo rudé slunce

do vzdutých vod, jež červený pruh nesly

až k patě věže. Obrátil král hlavu,

neb bolelo to světlo v očích jeho,

a do roviny saronské se díval.

Pad jeho pohled k lebi Garizimu

a odtud mdle, jak člověk chorý, kráčel

přes Sebaste a na to k Bethulii

i k Antipatris návštěvou si zašed

maličko ještě vlek se, potom stanul

v zeleném moři. Jak se blízko zdají

ty jeho vlny! Hlavy palem, oliv,

sykomor křivých, terebinth, jichž těla

jsou bez kor nahá, bujné trávy pastvin –

vše vzedmuto a všecko zdá se valit

k modravým horám v západ do daleka.

A zlaté ostrovy v tom plovou moři,

tož pole požehnaná, kol nichž běží

kaktusů ploty a ty rudě kvetou,

jak polity by byly čerstvou krví.

A červenavý přísvit hraje vzduchem

jak krvavý prach... Zavřel král mdlé oči.

I začla kroužit živá rudá kola

před zamčenými zornicemi jeho

i tančila a vznášela se vzhůru

a vstala nová, kroužila a prchla,

ač vůlí krále bylo zachytit je

a pobavit zrak vznosným letem jejich.

Tu zavál vítr od roviny k moři

a všecku vůni její nesl v sobě,

A chřípí královo se rozevřelo

i lokal dech ten... Duše travin polních,

lilií vzdechy, potom vůně růží...

Těch růží saronských, jež slaví kněží

ve svatých zpěvech boha Sabaotha,

opojná vůně jako milování

těch růží saronských, jež slaví písně

pějících panen večer u studnice...

Ta sladká vůně kanula mu v duši

a vzbudila v ní znovu dávný žal:

své Mirjam tmavé, hrdé, nezkrocené,

své Mirjam kdys tak krutě zavražděné,

snu, bolesti své duše opuštěné,

saronské růže svojí vzpomínal...