KRAJINA PO BOUŘI.

Bouř utichla! – K horám spějí

Mračna v chuchle smíšená,

Jemněji větérci vějí,

Příroda jest ztišena.

Tichý větřík vedro chladí,

Jen tam na pohřbetí hor

Blesk se ještě sem tam hadí,

Šedé páry dýmá bor.

V dálce posud temně bouří;

Pohřbetí tam skalnaté

Se otřásá, tu se kouří

Z věže bleskem rozňaté.

Sopka z šerokorých borů

Hřímá ještě hloub a hloub,

K oblaku se na obzoru

Její žhoucí valí sloup.

Tuto s kolmé hory cválem

Proud se žene chraptivý,

Všecko sebou hrne valem,

Což se mu jen protiví.

Na jezeru pěny žluté

Na břeh volněj doráží,

Rybák ve své lodi duté

Zpěvem se zas vyráží.

Slunce opět vyskakuje

Vlídně z tmavé záclony,

Kvítkům hlavy pozdvihuje,

V sadě zlatí záhony.

Tamto cudné růže líčí,

Tuto zvonky nadýmá,

Strom, po němž se réva klíčí,

Paprskami objímá.

Duha kruh svůj skvoucí sklání

Tam do lůna habřiny,

Ptactvo v hlučném radování

Prolétává modřiny.

Klidněj v horách jasných létá

Živlotěšná bohyně,

Mír objímá obor světa,

Co svou matku nevinně.