KRAJINA SNU

Opět v slunci na lučinách

procitají pryskyřníky,

oblaka jak lodi plují po blankytných vlnách nebes.

Šeříkové hrozny voní,

misky magnolií září –

na travnaté stuze mezi

prozpěvují smavé dívky.

Ale v teskně zasmušilém

hvozdě věkovitých dubů

kvetou Smutky.

Skryty pavučinou přítmí

vysílají sladkou vůni

tmavé květy skabios.

Sametoví lyšajové,

s okem nudy na svých křídlech,

proletují kalným vzduchem,

na koberci modrých mechů

odpočívá bílá laň.

Snivě,

nahý, rozespalý,

kráčí mladý kralevic.

V zapomenutí své doby

vniká stále hlouběji –

do tajemné sluje hvozdu.

Beryly a chrysolithy

v jeho měkkých stopách svítí.

Nad závratnou prohlubinou,

na vysokém skalním sedle

odpočívá úplněk;

trůní,

němý, zadumaný,

nad záhadou mého žití.