Krajina u řeky.

Zřím údol širý. V dlouhém jeho pruhu

se táhne řeka v stromoví a luhu,

pak v dáli blyskne v náhlém polokruhu.

Ni nezašumí, ani nezašplíchá,

jak jedna plocha, jako pole lícha

jen plyne velká, zářící a tichá.

Oblázků plný břeh je, pískem zlatý;

tu čeká prám, u vrby silné paty

je řetězem spjat, jenž je rezovatý.

A v řeku patří nebe mléčně bílé,

zříš ku hladině schýlen, každé chvíle

jak zlatý oblak letí po něm, píle.

V ní strom se zhlíží, ztracen v jarní dumu,

pak pták, jenž vzletí v křídel svojich šumu,

a dlouhé hřbety fialových chlumů.

A s protějšího břehu mladá žena,

jež s podkasanou sukní po kolena,

ve proudu máchá prádlo, nachýlena.