KRAJINA V ČLOVĚKU

Krajina vítá s rozpiatou náručí slunce,

záře hladí lidi a domy,

oblak jak ze zlaté vaty

se na chlumu pase,

vánek šeptá klepy o háji poli,

jež se obráží v chodcových očích,

stromy jsou jako lodi,

bzukot včel rozkvétá v květech,

skála dýše sálavým teplem,

lidé nesou si do práce ruce,

v prachu hmyz putuje za lučním divem,

ptačí zpěv tančí na zmládlých větvích,

jež se smějí

a pějí.

A ty klečíš na prahu světa

pozorný v rozptýlenosti,

plnost tě obklopuje,

slyšíš jásat i plakat procitlá nitra,

toužíš obejmout dálku,

přeješ si, abys místo srdce měl housle,

tak jsi dojat,

všude zříš výstavu krásy,

sluneční koupel,

tělo křičí,

potí se radostí,

všechno jde k tobě:

vrchy se blíží,

bory se blíží,

nivy se blíží,

řeka se blíží,

kostel se blíží,

srdce se blíží,

ó, jak jsi šťasten,

příroda proniká tebe,

rozumíš každému tvoru,

a hovoříš se vším

pokornou mluvou lásky