KRAJINA V DUŠI.

Svítila země. Polemi šťasten jsem bloudil.

Vzduch, vesmíru tulák, hřál a chladil a proudil,

voněly květy, zpívaly vody a hmyzy,

kameny plály a hořely jako kyzy.

Zrakoma hmyzů jsem všecku tu krásu viděl,

za svoji chudobu, nicotu, bídu se styděl,

z všeho se radoval, nikomu, nikomu nezáviděl!

Jakoby na klíně Tvůrce dítětem nevinným sedím,

nemluvím, nedýchám, a jenom hledím a hledím.

Zázraky vidím, všecko je živé a svaté,

není tu kletby a není tu poskvrny klaté,

všecka ta veleba, nádhera, sláva mě mate.

Zdá se mi, v zraky radostná slza se dere,

nestačí pojmouti krásy ty tisíceré,

k Tvůrci se zvedají z klína díkem vzňaté.

Modravé lesy průhlednou mlhou řídnou,

koruny stromů větvičkou kývají vlídnou,

čekám, zda kameny samy očkem tu neprohlídnou – –

Všecko je živé a radostí světla se kmitá,

panensky nové, ač chodím tu každodenně,

divím se omámen krásou čarovné změně,

někdo mi otevřel do duše okénka skrytá.