Krajina v duši.

Bez hrází moře písku,

oceán mrtvých vln.

Vše zatopeno prachem šediva,

vše zalito

pošmurným svitem

a zsinalým,

vše uspáno jak tíhou nekonečné rozsáhlosti

a smutkem ovzduší,

v němž jak by utkvěly a ztrnuly

mátohy popelavých šmouh.

Bez hrází moře písku,

oceán mrtvých vln.

A mrtvě svítí slunce,

pobledlá hýřilcova tvář,

jak prachem povleklá a flórem smutku,

a znavená

jak lampy svit,

jež vyhořela do rána.

Ni ruch, ni život kol

v prostoru vychladlém,

v té truchlé samotě, jež na všechno se věsí.

Vzduch nezbrázdí

let ptáka potácivý,

jenž povzletěl,

by z rákosí

a křídel tlukotem a poplašeným vzmachem

klid protrh’ příšerný.

Vše mrtvo, mrtvo kol.

Bez hrází moře písku,

oceán mrtvých vln.

Jen časem prochvěje

krajinou vzdech

jak skrytá hrůza,

jak záchvěv děsivý

vše schvátivší,

jenž stíny poplaší,

voj příšer uspaných a kletbou spoutaných

a strašidel

a mátoh,

prolétne prostorem tak teskně, zdlouhavě

a zmizí

za šedivou linií

obzoru –

a zase nehybnosť

v poušť vchází,

a mrtvo vše

a těžko, ztrnulo a nemluvno

jak v spánku

tisíci let –

jen slunce mrtvě svítí,

pobledlá hýřilcova tvář,

jak prachem povleklá a flórem smutku,

a znavená

jak lampy svit,

jež vyhořela do rána...