KRAJINA V LATIU.

Sedmero vrchů zvedá rezavé své hřbety

k rozžhavenému nebi. Mezi nimi vleče

své líné zakalené tělo Tiber

k dálnému moři.

Je ticho. Slunce žhne. Na roztažených křídlech

ve výši leží orel. Na jednom z těch kopců

pod zakrnělým fíkem dřímají dva

nahatí chlapci.

Dvé dětí vysazených pro hod divé zvěři

usnulo unaveno naříkáním, hladem.

A rozhodivše ručky oddychují

růžová tílka.

Co zatím vlčice máť, jejíž vlčata shlt

sám otec vlk snad v nestřežené chvíli, bloudí

pahrbků travou, zakrslými stromky

bolestí skučíc,

neb řady vemen jejich nality jsou mlékem

a prasknout hrozí. Krví zalitými zraky

vlčice hledíc ku žhavému nebi,

ubíhá dále...

Ó Štěstí Říma! Poprvé v té tiché chvíli

jsi zasáhlo zde! Kdo ved utrýzněné zvíře

až ve stín fíku? A kdo vzbudil děti

v tu chvíli právě?

Kdo vlčici vnuk pokleknout na přední nohy

a tíži vemen sklonit k lapajícím rtíkům?

Ó Štěstí Říma! Na jednom z těch vrchů

stálo jsi jistě,

s úsměvem zlatým hledíc k zakrslému fíku...

Vlčice oddychala, děti mlaskaly si.

Vysoko vzduchem kolébal se orel.

Žhlo tiše slunce.