KRAJINA.

Krajinář měkké zvolil by si tony

pro pohyblivý šelest klasů, trávu vonící,

pro sevzdušnělých dálek sklony

a pro bělásky nad jetelem letící.

Milovník idyll hájovny by všim si,

hřejivě jak se krčí malá u lesa,

modravý dým jak zbarvuje ji čímsi,

když zvolna jde z komínu v nebesa.

Manželé mladí, putující z města,

do vesnice by chtěli dlouhé skrýt se opodál,

úvozem zrytá vedla by je cesta,

když prostořekých slepic hlas by kotkodal.

Záliby tyto oceňuji spolu,

přechody dálek naznačených nejvíc miluji,

pohyby klasů nahoru a dolů

a oblaka, za nimiž v touze putuji.

Ševely vánku pozvedám se z hlubin

jak rozevřená v roztouženém rámci krajina,

šelestem zpívám, ptačím zpěvem z dubin,

jako když sláva nového dne začíná.

Se vším kol splývám, synthesa jsem všeho,

z úderů mladé krve mé svět nový vykvétá,

z pohybu představ všechněch přesladkého

se brána života i smrti rozlétá.

Důvěra tichá srdce naplňuje,

naděje tklivé nitrem jdou jak stáda oblaků,

a nevím sám, jak víra tato sluje

a zdali obejde se bez všech zázraků.

Jistota pevná kotví v mojí hrudi,

zpěv ptactva, život rostlin kol mi vnuká předtuchy,

po odkvětu mých klasů znovu že se vzbudí

k porodům jarním humus bezduchý.

Nádherou květů oděje se niva,

hlaholy tiché splynou v kolébavce krajiny,

přechodní mlha konejšivě tklivá

dávného smutku bude zbytek jediný.

Tak srostu se vším, jak jsem tušil kdysi,

tvar všechněch věcí proměnlivých vezmu na sebe,

naděje všechny v barvách dne se smísí

a zcela změněn vejdu do nebe:

Rostlinou budu, oblakem pak vodním,

odrazy snivých stromů zachytí má jezera

a zmocněn takto pohybem svým lodním,

popluji s větry z rána do šera.

Myšlének zbaven, osobní své vůle,

chaosem kyvů prolnu nekonečnost proměny,

anebo stanu kdesi ustrnule

vysoko v horách, oltář kamenný.

Odepnut duší, v prostory se tratím,

vše brány smyslů mých jsou zotvírány docela

a vím, až domů dnes se vrátím,

že budu jako věřící, jenž přišel z kostela.