Krajina.

Stráň byla dlouhá, pustá, kamenitá.

Kol kráčel jsem, v tom úžlabina skrytá

mi zjevila se, dole třešně byly,

a každý strom plál v květech celý bílý,

až radost duši a ples zbouzel oku.

I musil jsem se zastaviti v kroku

a dlouho patřit na ty stromy zkvětlé;

mně zdálo se, že dlouhé pruhy světlé

a vůně moře vylévají kolem

nad pískem, štěrkem a nad prázdným polem.

I myslil jsem: Ten kout je vždycky pustý:

ať pere slunce tam, krov listí hustý

v žár léta chudá, schnoucí třešně nemá,

bez písně ptačí vždy ta stráň je němá,

ať v jeseni, ať v zimě, smutná bývá.

Jen na jaře květ s chudých třešní kývá

a stráň se směje, nezříš její kámen,

ni nudu její, ani slunce plamen,

zříš pouze třešně v stříbra hávu kvésti.

Tak v mnohé srdce na chvíli jen štěstí,

báj lásky, vpadne a tvář méně krásná

plá v sličném jasu, je-li duše šťastna.