KRAJINA.

Sloup zvrácený se strhanými dráty

pad’ na cestu. Před dvěma hodinami

šla po nich zvěst o vítězství a slávě.

Teď leží v blátě. Strnadi dva sami

se pod ním krčí. Čtyry bídné chaty

sem hledí s návrší, jich krov i střecha

jsou spáleny a stěny pobořeny.

Ty stromy u nich s odřenými kmeny

se klátí větrem. Pták, jenž kolem spěchá,

v nich neusedne, déšť jen na ně padá

a co jim zbylo, kořistí je bouři.

Na druhé straně zdupaná jsou lada,

v nich brázdy hluboké a prohlubiny,

dál za nimi z dvou baráků se kouří

a ostatní vše zahaleno v stíny.

Víc není zříti! Mrtvé pusto vládne

nad celým krajem, kam jen oko padne,

a jenom z dáli hučí ještě děla.

Před hodinou zde taky zem se chvěla!

Zde prchal nepřítel a za ním s chvatem

se hnali vítězi. Teď mrtvo je tu

a vítr s deštěm přehání se v letu.

Jen u cesty, kde nad špinavým blátem

od kulí rozbit s kříže Kristus visí,

muž raněný se ve své krvi svíjí.

Pěst zaťatou má v raně. V bláto mísí

se jeho krev a ve strhané rysy

té mroucí tváře déšť a vítr bijí.

Již plakat nemůže. Jen štká a kvílí,

řve bolestí a trhá sebou chvílí

a modlí se a v křeči hlavou hází.

Pak již jen sípe. Krčí se a plazí

a lape po vzduchu a zrakem hledá

nad sebou Krista. Vítr vlas mu zvedá

a ku kříži se svírá jeho ruka.

A přec je živ! Štká, klne zoufající

a trhá sebou, stená, šat svůj hryže.

A Kristus dolů pohlíží naň s kříže

a hlavu sklání jen, jak chtěl by říci:

– Co proti mým, co jsou ta tvoje muka!